EPIC5 – když je na Vás i Ironman krátký

Triatlon
Někomu stačí ke štěstí a spokojenosti dokončit pouťáček o distanci sprint, někdo si naopak potřebuje dát do těla na plné ironmanské distanci. Jsou ale mezi námi i tací, kterým je jeden Ironman málo a pouští se do ultratriatlonů. Michal Šubrt se momentálně v Oderských vrších připravuje na závod EPIC5. 

Michale, co je to za šílenost?

EPIC5 je pět Ironmanů, které závodník absolvuje na pěti Havajských ostrovech v pěti dnech za sebou. Poprvé se výzva konala v roce 2010 a letos je do ní přihlášeno čtrnáct lidí. Zatím výzvu dokončilo jedenáct lidí a v roce 2017 se na start chystají hned dva Češi.

Počkej, to se může přihlásit každý nebo je třeba projít nějakou kvalifikací?

Přihlásit se může každý, prostě vyplníš přihlášku. Ale zdaleka každého neberou. Nejen, že za sebou musíš mít několik absolvovaných Ironmanů, ale je třeba mít za sebou i nějaký ultramaraton nebo čtyřiadvacetihodinovku. Pak proběhne rozhovor s pořadatelským výborem, který zváží tvé sportovní předpoklady a rozhodne, zda tě do závodu pustí. 

Přihlášku Ti vzali, v květnu 2017 to vypukne. Jak trénuješ?

Začínám po létu plném závodů. Celkově odtrénuji asi 800 hodin ročně, to je tak 15 do týdne. Přes léto je to méně, pak následuje volný měsíc a zima a jaro jsou pak tréninková špička. Nabírám opravdu hodně objemů, ale pořád doufám, že se i zrychlím.

Takhle to ale nebylo vždycky. Vzpomeneš na svoje sportovní začátky?

Můj příběh začal v roce 2008, kdy kolega z práce slavil 50. narozeniny. Jeho životním snem bylo vystoupit na Gerlachovský štít, tandemový seskok padákem a zaběhnout maraton. Výstup na Gerlach jsem s ním absolvoval, skok z letadla jsme mu koupili k narozeninám a po pár pivech jsem prohlásil: „když uběhneš maraton, tak já půl". To byla osudová věta, které se hned chytlo několik sázkařů a já odcházel s jasným úkolem, zaběhnout do půl roku půlmaraton v čase do 2 a půl hodiny. Při studiích jsem celkem obstojně běhal dlouhé tratě, tak proč by to po nějakých 20 letech nešlo. Shodou okolností mě v tuto dobu čekala preventivní lékařská prohlídka. Můj lékař konstatoval 105 kg při výšce 173 cm. Ani jsem všechno nevnímal a vybavil si větu Dr. Hrušinského a chystal se na cestu do Pelhřimova, abych si prohlédl nové krematorium, ať vím, do čeho lezu. Tyto dvě události mě donutily se sebou začít něco dělat, a když mám uběhnout půlmaraton, tak musím běhat.

Mazec. Co bylo dál? To musely být těžké časy?

Na internetu jsem si vybral tréninkovou trať, sedl do auta a jel trénovat. Rozběhnu se a ejhle, po 100m zjišťuji, že tělo běžet neumí. Zbylou část trati dojdu alespoň svižnou chůzí. To se opakuje asi 3x s marným očekáváním, že si tělo na pohyb běhu přece musí vzpomenout. Pokusy o běh vzdávám, sedám k netu a hledám způsob, jak nejprve zredukovat váhu. Upravuji jídelníček v duchu pořadu „Jste to, co jíte", objednávám eliptický trenažer a začínám na sobě pracovat. Šlapání na trenažeru mě docela baví, nikam nemusím, jsem doma v teple, sleduji televizi, poslouchám hudbu a, světe div se, hubnu. Pomalu se stáváme nerozlučnými přáteli a já mám pocit, že už to nebude nikdy jinak. Po třech měsících jdu na kontrolu k lékaři a výsledky jsou vynikající – mínus 15kg, krevní testy všechny v normě. Jenže jsem usnul na vavřínech, z trenažéru se stal docela pěkný kus nábytku, na který se dobře odkládají košile a pro mě začala další etapa postupného nabírání tuků a návrat k době „vepřové".


Tréninkový výpadek se stane každému. Jak se tedy z doby vepřové stala doba železná?

V lednu 2011 stoupnu na váhu, která mi píše „Vstupujte jednotlivě !" Opět sedám k netu a bádám, co s tím. Sám na to nemám, proto oslovuji odborníky. Sháním trenéra, až se ozve osudová věta „Pan Kopřiva Vám odpoledne zavolá". Pan Kopřiva se odpoledne ozval s tím, že se dozvěděl, že chci uběhnout půlmaraton a navrhuje schůzku, kde se hned proběhneme, aby zjistil, jak na tom jsem. Docela jsem ho zaskočil, když jsem řekl, že asi došlo k nedorozumění, protože já běhat neumím. Na chvíli se odmlčel,  nicméně jsme si domluvili schůzku a tím začala nová etapa mého života. Tréninky mi přinášely obrovskou radost, protože výsledky a pokroky byly až neuvěřitelné, a postupem času mě dovedly k novému životnímu stylu a poté dokonce k triatlonu. První úspěšný Ironman jsem dokončil v Zurichu v polovině roku 2012 a v následujících letech jsem se účastnil několika dlouhých triatlonů i extrémních horských závodů. Nastala doba železná.

Jaké jsou vůbec Tvoje oblíbené dlouhé závody, na kterých ladíš formu na tak bláznivé podniky?

B7, LH24, Horská výzva 24. Z triatlonů Oravaman, Otrokovice. Ale rád si dám i nějaký pouťák, je to dobrý trénink rychlosti a intenzity. Navíc ta atmosféra!


Jak přesně se na EPIC5 připravuješ? Tedy – i po stránce materiálové, taktické a tak?

Co se týká tréninku, to je stěžejní úkol mého trenéra Jardy Hýzla, na mě zbývá jen přizpůsobit svůj denní režim a splnit, co mi předepíše. Ostatní věci zajišťujeme společně s Markétou Arazimovou, která se chopila všech organizačních věcí od propagace, přes letenky, ubytování až po podporu na trati. Ač se to na začátku nezdálo, příprava zahrnuje spoustu mravenčí práce.

Kolik stojí startovné a jaký je rozpočet na takový závod – pokud to není tajné?

Startovné stojí 7500 USD pro jednoho účastníka, což tvoří asi čtvrtinu celého rozpočtu.

Kdo Tě trénuje a jaké jsou Tvoje tajné rady, jak se na takový závod připravit?

Před pěti lety, kdy se odehrála v mém životě zásadní změna, jsem začal trénovat s Petrem Kopřivou ze společnosti inTrenér, který mě k triatlonu přivedl a s nímž trvala spolupráce téměř tři roky. Dodnes jsme spolu v kontaktu, potkáváme se spolu nejen na trénincích a závodech, ale i v soukromém životě. Od poloviny roku 2013 spolupracuji s trenérem Jardou Hýzlem, který má nejen dlouholeté trenérské zkušenosti, ale i úspěšnou sportovní kariéru. A tajné rady k tréninku? Pokud by byly tajné, tak je říkat nebudu J. Nemám žádnou tajnou radu, snad jen, jak říká můj kamarád a člověk, s kterým jsme absolvovali Ironmana v Zurichu „Bez trenirovky net resultata!“

 

EPIC 5 Trailer from CINEOUTLAW on Vimeo.