Triatlon, pravidlo č.1: když se daří, tak se daří. Když se nedaří, tak se bojuje, dokud se dařit nezačne

Triatlon
Závodnický život je jako na houpačce. Někdy jste nahoře a někdy skončíte s nohama nahoře. Letošní DoksyRace přinesl vítězství Janu Oppolzerovi a sérii smolných příhod štafetě Triexpert teamu. Přinášíme krátkou reportáž o tom, jak to vypadá, když se daří, a jak to vypadá a co může závodník dělat, když se dařit přestane.

Popis závodu z toho lepšího konce nám poskytl jeho vítěz Honza Oppolzer: „Průběh DoksyRace jsem začal vnímat téměř až ve chvíli, kdy jsem na cyklistice v prvním okruhu projížděl úsekem s rozbitým asfaltem. Takové kodrcání člověka vždy slušně probere. Když jsem následně potkal protijedoucí auto před prvním závodníkem Tomášem Martínkem, začal jsem si počítat umístění i ztrátu. Snažil jsem se sjet, co šlo, ale úplně se to nedařilo. Tak jsem doufal, že chléb se bude lámat až na běhu, a že do toho lámání aspoň trochu promluvím. Po celkem vysilujícím kole jsem se vůbec nedokázal rozeběhnout na nějaké tempo, které by se mi líbilo. Nakonec se mé nohy ale umoudřily a začaly dělat, co jsem potřeboval. Toma jsem zhruba na 15. km doběhl a po pár větách, které jsme mezi sebou prohodili, jsem trošku přidal a vzdálil se mu.“

Radost na trati Honzovi udělalo hned několik věcí. „Nejvíce se mi asi povedlo plavání, moje nejslabší disciplína, protože jsem překvapivě příliš nezaostal za čelem závodu. Z kola, na kterém jsem se propracoval až na 3. pozici za Tomáše Martínka a Lukáše Krpce, jsem měl také velikou radost. Kdybych jel o minutu pomaleji, už bych ztrátu na Tomáše nesmazal. Největší radost jsem měl samozřejmě z běhu a následně ve chvíli, kdy jsem si s drobným náskokem užíval cílovou rovinku. A obrovskou radost mi také udělala divácká kulisa. Fanoušků bylo okolo trati opravdu požehnaně a všichni byli úžasní! Rodiče, sestra, kamarádi, známé i neznámé tváře. Snažil jsem se všem děkovat za povzbuzování. Pomohlo mi vybičovat se na běhu a mentálně překonat křeče, které se mi zakusovaly do obou stehen.“

A teď druhá strana mince závodnického života. Triexpert team sehnal do štafety na post běžce jičínského hokejistu Jana Starého, který si ale den před závodem poranil rameno. Po horlivém žhavení krizových linek za sebe na poslední chvíli sehnal náhradu v podobě výborného novopackého triatlonisty a starosty v jedné osobě, Rudolfa Cogana. Jenže jsou dny v životě lidském, kdy se opravdu pokazí všechno, co se pokazit může.

Na start plavání nastoupila vynikající plavkyně a triatlonistka Pavlína Švadlenková ze stáje Kerberosteam. „Honza Dubec mě v týdnu požádal o plavání ve štafetě, a protože počasí bylo slibné a z vody do depa je to jen pár metrů, vzala jsem to. Spokojená s výkonem jsem vyplavala za Lukášem Krpcem, dopajdala do depa a Honza vyrazil na kolo. Chvíli jsem fandila u vody a pak vyrazila hlásit časy na trať.“ popisuje Pavlína začátek závodu. Po prvním kole cyklistiky ale dorazila na občerstvovačku, kde v pangejtu ležel Honza Dubec po srážce s jiným cyklistou.  „Začátečník na ocelovém Favoritu se vracel v protisměru pro bidon, který se mu nepodařilo standardně ukořistit při průjezdu občerstvovačkou, a došlo v plné rychlosti ke srážce.“ popisuje Honza příčinu karambolu a dodává, že opravdu není dobré kousat do asfaltu. Zub, o který při ní přišel, zasadil jako strýček Pompo v Doksech a doufá, že z něj brzo vyraší nový Dubec. Rovněž dodává, že večírek po Mácháčském pohodáři, jež tradičně hlavnímu závodu předchází, je sice legendárním uzavřením české triatlonové sezony, ale závodním výkonům leckdy neprospívá. „Lýtka z tancování mě bolí ještě dnes.“ přiznává Honza. Přesto se až do osudného okamžiku držel v čele pelotonu. Pak už následoval jen pád a odvoz do nemocnice v České Lípě.
            
V této chvíli zabojovala o výsledek štafety Pavlína Švadlenková. „Chvíli jsem postávala, pak sebrala čip a rozhodla se, že to dotáhnu za Honzu a dojedeme si pro medaili. Nejdříve jsem všechny informovala po messengeru a pak zvedla rychlostní průměr o 5 km/h a začala dupat.“ popisuje boj Pavlína. Při příjezdu na předávku ale zjistila, že běžec po informacích z trati opustil depo a šel fandit ostatním. Nepomohlo ani vyvolávání mikrofonem. Běžec Ruda Cogan byl totiž od týmu i ze sanitky informován, že cyklista závod nedokončí. Proto asi po deseti minutách po příjezdu první štafety odešel z depa na občerstvovací stanici. „Pykám za malověrnost. Udělal jsem obrovskou chybu, že jsem přejal tvrzení, že štafeta skončila. Další dva členové obětavě udělali maximum, aby štafeta dokončila závod a já jim to zkazil, když jsem nevydržel na předávce alespoň dalších 5 minut.“ píše Ruda Cogan smutně ve svém vyjádření k závodu. Štafeta Triexpert team tak v závodě skončila a bude si muset spravit chuť při nejbližší příležitosti.

V triatlonu se tedy rozhodně vyplatí bojovat až do úplného konce, což potvrzuje i vítěz DoksyRace Jan Oppolzer. Pokud se v závodě všechno sype špatným směrem, dá se i smolně rozjetý závod změnit v dobrý. „Před šesti lety jsem si ho na svém prvním triatlonu vyrobil, když mě po plavání bez neoprénu museli půl hodiny rozmrazovat pod horkou sprchou. Stačí se prostě nevzdat, nepodlehnout negativnímu přístupu a prostě CHTÍT se dostat do cíle. Když chce hlava do cíle, tělo se tam prostě dostane.“ říká. Otázka samozřejmě je, co znamená "dobrý závod". „Pokud je to dokončit závod a aspoň trochu si ho užít, tak to dokáže každý. Žádná velká očekávání před startem, žádné plány na umístění, čas, průběh závodu, nic takového. To vše člověka může zbytečně vystresovat, když se nedaří. Já chci vždy a) do cíle (bez technických problémů jako defekt atd.), b) užít si atmosféru a závod. Čas, umístění a tak dále, to je vždy jen třešnička na dortu. Když jde všechno jako po másle, je to nádhera. Teprve ve chvíli, kdy se ale nedaří a dotyčný se nevzdá, to je teprve ukázka síly a odhodlání. Chápu, že u profesionálů to je trochu jinak, ale u všech ostatních, kteří se triatlonem jenom baví, je škoda zahodit závod jenom z důvodu, že se nedaří. Nebude-li důvodem zdravotní problém, tak doufám, že nikdy žádný závod nevzdám.“ říká Honza Oppolzer.