Posted on

Test ORBEA Oiz M10 19 – testuje Eda Pinkava

Sportovní XC celoodpružené kolo pod hranicí jedenácti kilogramů váhy je můj zatím nesplněný sen. Stane se Orbea jeho zhmotněním?

Za roky práce ve Velu jsem se setkal s řadou kol, o kterých jsem si myslel, že pro mě budou tím pravým. Vždy se ale nakonec ukázal nějaký limit, protože kombinace sportovních ambic s potřebou celoodpruženého kola, která je u mě dána především neúprosným údajem v rodném listě, není jednoduchá. Samozřejmě se nebráním ani vylepšování techniky v náročnějším terénu, ale moje kolo musí být hlavně pohodlné a rychlé. Jak ukázalo první rande, Orbea OIZ M10 má k ideálu dobře našlápnuto.
Za zdánlivě vyšší cenou modelu OIZ M10 se skrývá špičkový karbonový rám i velmi kvalitní výbava. Konkrétně si budu po  nějaký čas libovat v  terénu s odpružením amerického Foxu se sto milimetry zdvihu na obou frontách, které je již od éry šestadvacítek mojí srdeční záležitostí. Mám rád XC či maratonskou jízdu a svist. Spolehlivě pracující systém se zlatou povrchovou úpravou Kashima na kluzácích je zárukou citlivosti a spolehlivé funkce. Dost podobně je tomu u volby osazení, u Sramu GX kvituji sázku na větší přední placku s třiceti čtyřmi
zuby, která by s nejmenším desetizubovým pastorkem kazety měla zabezpečit i přes mé k vysoké kadenci neochotné nohy dosažení potřebné rychlosti. Pro dokonalost by se ještě hodila teleskopická sedlovka, kterou jsem v loňském roce při návštěvách našich čtenářů v rámci rubriky Velo trail guide několikrát postrádal, ale třeba to půjde i bez ní. Nebo se stane prostorem pro jednu z příležitostných úprav. Zatím si ale vyzkouším sériovou specifi kaci biku.

TEST

Obvyklá rutina s nastavením posedu a tlaků se u tohoto stroje příliš neosvědčila. I přes nafoukání vidlice a tlumiče dle návodu, ale i rad redakčního specialisty na odpružení Petra, se při první jízdě zdálo, že se po otevření systému kolo „posadilo“ na zadek, jako by se tlumič příliš zanořil. Tento jev byl spojen s utlumením živosti předku, což naštěstí nijak zásadně neomezovalo chování stroje na rozbitých trailech, ba právě naopak. Průjezd místy, kde jsem si nebyl jistý, co se pod směsí spadaného listí a sněhu skrývá, byl naprosto jistý a ze stopy mě nevyvedl ani skrytý kámen či větev. Co se mi ale nedařilo akceptovat, byla s tímto jevem spojená pocitová lenost ve chvíli, kdy jsem se pořádně opřel do pedálů. Ke slovu tak přišla pumpa a postupné tlakování vzduchové komory tlumiče až k mojí plné spokojenosti. Během postupných úprav tlaků jsem se mimo uvedeného také zbavil nejistoty, zda je zamykání, které jedinou páčkou naráz blokuje přední i zadní jednotku, praktickou volbou. Možnost odlehčit jen loktům a nechat zadek zamknutý nebo naopak udržet zadní kolo v trakci v prudším stoupání a současně zamezit noření vidlice při pumpování horní částí těla je u tohoto provedení zapovězena. Ale po vyladění tlaku obou „lišáků“ do ideálního poměru jsem začal postupně vnímat společný lockout jako praktickou úpravu pro zjednodušení ovládání. Uvidíme, zda se můj názor nezmění po delším soužití.

Geometrie stroje pracující v ideálním nastavení pružení s hlavovým úhlem 69°, ale i velmi zajímavou efektivní délkou horní trubky 641 mm, je pro můj naturel dokonalá. I tak jsem se ale setkal nutností úpravy návyků. Do posedu promlouvající doplňky totiž ovlivnily mé vyvážení nad kolem. Těmi komponenty byly konkrétně představec se 110 milimetry délky a sedlovka bez off setu. Je tomu již dávno, kdy se běžně používaly dlouhé představce, nyní se sází spíše na „špačky“, které by bezesporu slušely i dětským kolům, a obvyklé délky se pohybují spíše mezi 80–100 mm. V mém případě se nadstandardní délka odrazila v těžišti směřovaném blíže přednímu kolu a s tím spojeným vlivem na vedení kola. Pocitové překlápění při zatáčení bylo však vnímáno pouze na rychlých pěšinách, pokud se do cesty postavilo stoupání, předek
se zklidnil a pomáhal v jistém nasměrování kola k vrcholu. K tom ostatně přispěla i pozice sedla díky sedlovce posunutá o více jak dva centimetry kupředu, jízda na jeho špičce napomohla nejen k jistému udržení předku na podkladu, ale ani zadní kolo nemělo problémy s  dokonalým záběrem. O  tom, že vedení stopy ve sjezdech bylo naprosto ukázkové, jsem se zmiňoval již v předchozích řádcích. V mrazivě zimním počasí se pak jen částečně ukázaly vlastnosti obutí Maxxis se specifi ckou volbou vzorku pro přední a zadní kolo. Je faktem, že jsem se v počátečním seznamování nesetkal ani s náznakem nejistoty, ale to je teprve jeden krok, uvidím, jak kombinace vzorků Ardent a Ikon obstojí na dalších strukturách povrchů. Na sněhu a ztvrdlé hlíně jim to zjevně svědčilo. Takové jsou mé první postřehy z  kola. Doufám, že toho při dalších jízdách zjistím ještě mnohem víc.

Především se má očekávání týkají odpružení, na které jsem zatím mohl spíše jen nahlédnout, než abych vám tu o něm nyní mohl napsat dlouhé pojednání. Že by tedy už v příštím vstupu v následujícím vydání Vela? Na závěr ještě doplním, že vedle provedení, které jsme získali k dispozici pro dlouhodobý test, v nabídce najdete ještě dalších pět „oizů“, tři dražší a dva dostupnější, plus
lze pořídit samostatný rám. Všechny lze snadno a  bez příplatku „kustomizovat“ – na webových stránkách Orbey si můžete vybrat vlastní kombinaci barev laku i samolepek v široké škále možností. I to se počítá. Ale ona už tato základně nabízená barva testovaného modelu je neskutečně povedená, uznejte sami.

Eda Pinkava Foto: Michal Červený
ORBEA