Posted on

Maraton v Istanbulu podle Lucie Jerlingové z Triexpertu

Celý svůj život se věnuji sportu. Za nejhezčí léta považuji závody na motorkách. Samozřejmě byly i léta, kdy jsem úplně zakrněla.

Poslední 4 roky jsem si tak sama pro sebe „pobíhala“ přibližně 5 km, 3x týdně, někdy jsem se odvážila i na 8 km. Letos v lednu jsem si řekla, že by to možná chtělo někam posunout.  Poprosila jsem mého kolegu z Triexpertu Vláďu Šáfra jestli mi s tím pomůže. Začal mi psát tréninky, občas jsem si zašla na skupinový trénink, který Triexpert také nabízí a absolvovala jsem zátěžové testy v Triexpertu u Davida Gerycha v Holešovicích.

 

Letos jsem si odběhla pár malých závodů 5 a 10 km m a 3 půlmaratony. Kde první jsem běžela pražský půlmaraton s časem 02:17, druhý v Karlových Varech s časem 02:13 a třetí v Amsterdamu s časem  01:59. Myslím si, že s celkově dobrým posunem. Dále jsem si dala 10 km v rámci Birrel Prague v čase 52:21 a to jsem běhala 10 km standardně cca. za 01:06. Finále roku jsem si naplánovala na začátek listopadu na maraton v Tureckém Istanbulu. Původně příprava směřovala na květnový maraton v Praze, ale shodou náhod jsem se dostala na hostující závod právě v Istanbulu.

Uběhlo pár týdnu a já jsem seděla v letadle směr Istanbul. Sebou jsem si vezla pokoru, respekt a hlavně strach, věděla jsem od kolegů a i zkušenějších běžců, že to nebude legrace. Časový posun, byť malý, mi neudělal moc dobře. V den závodu jsem v podstatě vstávala ve 4:00. Ráno sice trénuji, ale nikdy ne tak brzy. Nasedli jsme do autobusu a vyrazili směr závod. Istanbulský maraton je unikátní v tom, že se běhá z Asie do Evropy přes Bosporský most. Bylo dost chladno, lehká bunda od Montane byla jasnou volbou, na nohy jsem obula mé oblíbené a hlavně ozkoušené „Nimbusky“ od Asics.

 Nervozita byla poměrně velká, raději jsem si vzala batoh od Montane s výživou a iontovým nápojem, nevěděla jsem úplně co mě čeká. 6000 maratonců na startu, velký respekt! Start, běží se … První 3 km právě přes Bosporský most byl poměrně do kopce, ale pro mě asi dobře, protože

 mám klasický závodnický syndrom a přepaluji starty 😊. Od startu byla trať náročná, samý kopec, kopec a zase kopec! Nevzdala jsem to a běžela dál, teplota pomalu stoupala. Překvapilo mě jak brzy začali lidé odpadávat, hlavně teda muži. Sanitky, křeče, zvracení, měla jsem pocit, že jsou to většinou běžci mojí běžecké úrovně.

Trať byla krásná, 23 stupňů už tolik ne. Začali mi hodně těžknout nohy, od 30 km odpadalo čím dál tím víc lidí. Všichni mě připravovali, že po 30 km mám čekat krizi – přišla, ale čekala jsem fakt větší. 150 metrů jsem šla, ale pak se zase rozběhla, jinak bych se už nerozběhla nikdy. Posledních 500 metrů do cíle byly v podstatě do

kopce, už se mi vážně nechtělo. Ale ten pocit, když vám pípne časomíra je neskutečný. Spadne z Vás úplně všechno.

Vehnalo mi to slzy do očí, zrekapitulovala jsem si, co jsem tomu věnovala, kolik lidí mi radilo a pomáhalo, včetně mé rodiny. A hlavně,  že jsem to dokázala. Cíl byl 5 hodin, nakonec se podařilo za 04:41.

První část je hodně o tréninku a fyzičce, ale od cca 32 km je to hlavně o hlavě. Pro příště vím, že s batohem  nepoběžím. A že síly si rozvrhnu malinko jinak :-).

Plán na příští rok je celý seriál Runczech – 6 půlmaratonu, 1 maraton, 10 km a štafeta, plus určitě ještě něco lákavého např. winter run, no men run.. Teď mám týden volno, pak mě čekají zátěžové testy opět u Davida Gerycha a také rozbor techniky běhu v Holešovickém Triexpertu u Libora Zelenky a jde se na přípravu.