Posted on Napsat komentář

Z deníčku triatlonové začátečnice 6: Střepová verifikace Murphyho zákona

Miluji ranní plavání v moři následované výletem na kole, a den ukončený večerním proběhnutím po pláži. Triatlonista je člověk, který má rád totéž, jen u toho o trochu víc spěchá. Jak začít s triatlonem, když nejsi sportem vyšvihaná gazela ani triatlonová manželka? Makej, dokud se nezraníš a pak táhni, srůstej, nepárej se se sjezdama a neztrácej balík!
 

Miluji ranní plavání v moři následované výletem na kole, a den ukončený večerním proběhnutím po pláži. Triatlonista je člověk, který má rád totéž, jen u toho o trochu víc spěchá. Jak začít s triatlonem, když nejsi sportem vyšvihaná gazela ani triatlonová manželka? Makej, dokud se nezraníš a pak táhni, srůstej, nepárej se se sjezdama a neztrácej balík!

Fatální události se většinou zrodí z totální blbosti. Jdeš trénink na otevřené vodě a šlápneš na střep. Protože jsi triatlonista, kterého nic neporazí, trénink dokončíš i přesto, že kolem tebe plavou sinice v hejnech a za tebou se táhne krvavá clona. Po výlezu z vody ránu zběžně prohlídneš, a protože to na smrtelné zranění nevypadá, vykašleš se na šití. Co na tom, že se řez táhne přes celé chodidlo – to je povrchový! Ano, jsem z těch lidí, kteří budou i na smrtelné posteli říkat, že mi nic není a jen si tu dám na pár minut šlofíka. Ano, stydím se jezdit s každým bebí na pohotovost, protože vedle všech těch bouraček si se svými kostmi a tělními tekutinami setrvávajícími víceméně na svých místech, připadám jako simulant. A ano, je to úplně nemožný přístup, protože rána ošetřená domáckým způsobem, tj. vodou, mýdlem a slivovicí užitou vnitřně, vede leda k tomu, že zkolabuješ v horečce při té nejméně vhodné příležitosti (například uprostřed svatby kamaráda) a doktor, kterého poté stejně navštívíš, ti dá kromě dvojité porce antibiotik ještě důkladnou přednášku o zdravovědě. A víc než měsíční stopku.  

    
Holka na silničce
Triatlonista postavený mimo trénink je tvor na zabití. Roste mu břicho, roste mu zadek, roupama se svíjí na gauči a pláče na rameni trenérovi, aby mu povolil alespoň nějakou aktivitu, ze které se samozřejmě po dvou uplavaných bazénech a uběhnutém kilometru vrací jak spráskaný pes zpět do polohy ležmo. Válíš se, o triatlonu si aspoň čteš, případně si po internetu nakupuješ vybavení (stále ještě nechodíš a procházka po obchodech je nad tvoje síly). Doma ti přistanou dva dresy (jeden s lebkama pro opravdu drsný přístup ke kopcům), vesta (s motivem hořící lebky, aby to lépe šlapalo na rovinkách), zateplený dres na zimu (v pastelových barvách s květinovými motivy, protože jsi přece jen holka) a světla na kolo v podobě hlavy Kostěje Nesmrtelného (protože jsi infantil). Posiluješ horní polovinu těla a core, na které jinak totálně dlabeš, a modlíš se, abys už mohl aspoň na kolo.
Trenér porozuměl mému kvílení stran fatálního tréninkovému absťáku po svém a po zhojení nejhoršího ozvláštnil mé vyjížďky na OV či AEP nejrůznějšími intervalovými motivy. Kecy o nicnedělání mne zvláště přešly v kopci z Vraného do Zvole, který mne pro velký úspěch nechal jet desetkrát po šesti minutách v totální kaši. Kroutila jsem to tam připomínajíc křečka v kolečku a místní obyvatelstvo mi od pátého pokusu o zdolání vrcholu strkalo do ruky mapu, neboť pojalo podezření, že jsem se ztratila, a od osmého pokusu ruce do svěrací kazajky, protože brousit jeden kopec nahoru a dolů pořád dokola může jen diagnostikovaný blázen. Asi nemaj v obci žádného triatlonistu.

Drž hubu a tempo
Zraníš-li se v půlce srpna, počítej s tím, že už si v tom roce nezazávodíš, leda bys s ostatními ptáky odletěl do teplých krajin. Triatlonová sezóna v Čechách je brutálně krátká a než srosteš, nekonají se už ani duatlony. Na běžecké závody natrénováno nemáš a jizva stále pracuje, takže zbývá cyklistika. Tělo je z toho válení celé natěšené, takže si v pominutí smyslů práskneš devadesátikilometrovou časovku se skoro dvoukilometrovým převýšením. Už dříve se mi stala ta věc, že jsem na kole ujela sto kilometrů, ale většinou jsem si na to vyhradila příjemných osm hodin proložených několika příjemnými zastaveníčky v hospůdkách a muzeích. Energeticky to vycházelo na jedno pivo nebo sklenku vína každých deset kilometrů. Podzimní upršená Šumava na jeden zátah byl ale jiný případ.
Nejenže závod startoval v čase, kdy se obvykle vracívám z večírku, ale logistika oblékání a podkládání dresu zateplujícími a nepromokavými vrstvami si vyžádala zvláštní konzultaci (oboje lebky se ukázaly jako snadno profouknutelné). Při snaze udržet aspoň chvost startovního pole na mě přišel hned po startu astmatický záchvat, ale naštěstí následoval dlouhý sjezd. S mými kilogramy totiž stačí naklonit prsa do údolí a už se vezu z kopce přes šedesát v hodině. Protože první zákon cyklistiky zní „Udrž balík za každou cenu“, minula jsem pro jistotu i občerstvovačku. Naštěstí koncentrace ionťáku v mém bidonu dosahovala hranice rozpustnosti cukru ve vodě, takže výživu jsem měla zajištěnou. Na šedesátém kilometru jsem se ji pokusila doplnit tatrankou, ale nepovědoma techniky jídla za jízdy, ke kterému jsem si předtím vždy spořádaně zastavila a umyla ruce, jsem půlku sušenky upustila a druhou vdechla, takže se moje občerstvení sestávalo z drti drobečků a kusu igelitového obalu, který se mi nepodařilo včas vyplivnout. To kdybyste se ptali, co sypu. Na osmdesátém kilometru jsem tutéž šarádu převedla s brumíkem, i když moje motorické schopnosti se navýšily alespoň na to, abych v rámci dušení piškotem vylízala trochu čokoládové náplně. Díky sílícímu větru a hladu jsem posledních deset kilometrů jela půl hodiny a čas na mých Suuntech se tak zastavil na třech hodinách třiceti minutách.          
Výsledek mne i tak velice příjemně překvapil, neboť podle svých propočtů jsem měla být v cíli asi o dvě hodiny později, zastávku na pivo a záchod v to nepočítaje. Nikdy bych nevěřila, že se devadesát kilometrů dá ujet na jeden zátah a v tempu. Některé moje nejmenované partie byly sice rády, že můžu konečně sesednout, ale pocitově jsem byla dost živoučká na to, abych si doběhla pro pivo. Možná, že bych pro něj uběhla i nějaký ten kilometr navíc. Každopádně jsem poprvé pocítila, že moje tělo namáhané systémem zdánlivých pakáren a drilů, začíná dělat, co od něj potřebuji, a to dokonce v čase kraším než je poločas rozpadu většiny prvků. Tento uspokojující pocit si schovávám na dobu dlouhých zimních tréninků jako motivaci. Až budu vstávat v šest ráno na běh na lačno a sunout se upršeným úterkem v podobě zombie, které nějaký nelida svázal tkaničky, budu aspoň vědět, k čemu je ta bolest dobrá.   

Pro TRIEXPERT Barbora Topinková